Po delší době jsem se opět dostal k napsání krátkého povídání o našem dalším turistickém výletě, tentokrát o Slovenském ráji. Slovenský ráj se nachází několik kilometrů jižně od Popradu. Tento nádherný přírodní park jsme se rozhodli navštívit na začátku července o prodlouženém víkendu.

Vyjížděli jsme v sobotu časně ráno (okolo 4) a okolo poledne jsme zaparkovali v Píle, což je malá vesnička, ze které jsme si chtěli udělat první výlet v ráji. Cesta proběhla bez problémů, na konci článku shrnu nějaké statistiky. V Píle je malé parkoviště, na kterém jsme zaplatili €2 za parkování a každý ještě €2 za vstup do parku. Z Píly jsme zamířili do rokliny Piecky. Na rozcestníku před vstupem do rokliny nás zarazil čas výstupu, bylo tam uvedeno 1:30h, v mapě jsme měli 2:00h. Na tento nesoulad jsme pak narazili ještě několikrát, někdy se dokonce lišily informace na rozcestníku a vedle stojící informační ceduli, rozcestník většinou sliboval kratší výstup, cedule delší .

Převýšení v roklině Piecky je okolo 378m a na rozejití to docela stačilo. Na horním rozcestí jsme si dali pozdní oběd a po modré, červené a nakonec žluté značce jsme se vrátili zpět do Píly (asi 1:30h). Tam jsme se ještě stavili v hospůdce u parkoviště. Musím říct, že po vstávání ve 3:30 a 7 hodinové cestě autem jsem toho měl na konci dne docela dost.

Z Píly jsme zamířili do kempu Podlesok, kde jsme se ubytovali. Cena je €2 za osobu na noc, stejně tak auto a navíc se platí poplatek (daň) €0,5 za noc. V kempu sice nebylo plno, ale ani moc prázdno. Stany jsme postavili až skoro na konci kempu. Nezvolili jsme úplně nejlepší místo, protože jsme byli v nejnižším místě kempu nedaleko od řeky, takže tam byla večer větší zima, když jsme došli asi 20m od stanů o 2m výše, bylo hned tepleji. Další malou nepříjemností byla partička, které měla neustále puštěné autorádio .

Před pár lety ještě u kempu byla jediná hospoda, dnes jsou tam 3 bufety, 1 restaurace a potraviny, které mají otevřeno od rána do večera. Co se prý v kempu nezměnilo, byly záchody a sprchy, ty vypadaly před 10 lety stejně jako dnes – je to dost hrůza – ale v okolí jiný kemp není, tak je asi nic nenutí služby vylepšovat. V recepci nám řekli, kdy teče/neteče teplá voda, ale vůbec to tak nefungovalo. Holky se šly sprchovat brzo a teplá jim tekla, já si počkal hodinu, kdy teplá neměla téct a šel se sprchovat později a teplá netekla, jen studená. Oni teplou vodu nevypínají, spíš mají vyzkoušeno, že za hodinu lidé vytočí z bojlerů všechnu teplou vodu a pak se musí hodinu nahřívat. Jenže lidi se chodí sprchovat i v hodinu, kdy by se měla voda nahřívat, takže pak teče tak nějak všelijak.

Na neděli jsme si naplánovali dlouhý výlet, naším výchozím bodem byla opět Píla. Abychom si ušetřili čas a nohy, přesunuli jsme se tam autem, opět zaplatili na parkovišti za vstup a vyrazili k roklině Velký Sokol. Je to nejdelší (asi 9km) zpřístupněná roklina ve Slovenském ráji, s převýšením asi 320m. Z roklin, které jsme prošli, se mi líbila asi nejvíc. Protože je trochu stranou, tak jsme tu nepotkali mnoho turistů, což bylo také příjemné. Místy jsme měli trochu problém projít potokem, protože někde nebyly udělané přechody, ale vždy jsme si nějak poradili. Naopak v některých místech byly udělány úplně nové schůdky a lávky. Když přijde větší voda, poničí některé staré schody a lávky, může je odnést i několik stovek metrů níž po proudu, takže před sezonou mají správci určitě co dělat. Využívají všeho, co jim příroda nabídne. Když voda přinese kmen stromu (nebo když spadne do soutěsky shora), není nic jednoduššího než do něj vyřezat stupy/schody.

Když jsme vystoupali roklinou až nahoru, zamířili jsme přes rozcestí Glac-bývalá horáreň na rozcestí Pod Bykárkou, kde jsme si dali oběd. Tou dobou nebylo zrovna velké teplo, sluníčko zalezlo za mraky a nechtělo vykouknout, takže jsme dlouho nevysedávali a pokračovali dolů z kopce (po žluté značce) k vodní nádrži Klauzy. Cestou jsme se na chvíli zastavili při sběru lesních jahod – byly opravdu výborné.

U vodní nádrže Klauzy jsme mohli vidět výsledky síly přírody. Hráz nádrže je betonová, ale ze strany do údolí ji kryl násep. Dřív. Na jaře nejspíš přišla velká voda, která se přelila přes hráz a celý násep vymlela a odnesla pryč, takže byla obnažena betonová hráz.

Pokračovali jsme po zelené značce do údolí až k ústí do Sokolí doliny. Tam jsme si dali delší pauzu před náročným výstupem, dokonce jsem se chvíli prošel naboso potokem, ale nebylo možné tam strávit delší dobu, protože byl opravdu studený . Sokolí dolinou jsme překonali 433 výškových metrů na 2,5km. Tahle dolina je hodně divoká, tyčí se nad ní nejvyšší skalní stěny a také se zde nachází nejvyšší vodopád Slovenského ráje – Závojový vodopád. U Závojového vodopádu také začíná 70m vysoká skalní stěna, kterou je možné zdolat pomocí soustavy žebříků lávek a stupů. Je to opravdu úžasné.

Po výstupu Sokolí dolinou nás už čekal jen nut(d)ný sestup zpět do údolí. Přes Biskupské chyžky a Glac – Malá poľana jsme se dostali opět na červenou značku, po které jsme scházeli předchozí den. Sestup je na konci dne docela náročný, nohy unavené a člověk už se těší až bude dole.

V kempu jsem se tentokrát neohlížel na čas a šel se osprchovat dokud tekla teplá voda. Navečeřeli jsme se a šli se posadit na zahrádku do jedné z hospůdek před recepcí. Točili Staropramen, což mě trochu zklamalo, protože jsem chtěl ochutnat slovenská piva, ale zase člověk věděl do čeho jde. Vytáhli jsme Osadníky z Katanu a celý večer hráli (nikomu to nevadilo). Škoda, že zavírali už ve 22:00, jinak bychom určitě poseděli déle.

V pondělí ráno nás probudil déšť. Pršet přestalo okolo 9:00 a to nám trochu nabouralo plán. Chystali jsme se projít Prielom Hornádu, a protože je to docela exponovaná cesta, chtěli jsme vyrazit dřív. To se nepovedlo a první část cesty podle toho vypadala, šli jsme s davem. Cesta vede po břehu řeky, která teče skrz úžasnou roklinu/soutěsku, v některých místech, kde z vody vystupuje kolmá skála, jsou železné stupy a řetězy, občas se přechází z břehu na břeh přes řetězové mosty. Je to opravdu moc krásné, ale je potřeba vyrazit dřív, aby se člověk vyhnul největším davům.

Naším hlavním cílem byl Tomášovský výhled, což je skalní terasa asi 150m nad řekou s úžasným výhledem. Nahoře jsme si dali pozdní oběd a sledovali horolezce, kteří stěnu zdolávali. Na chvíli začalo dokonce pršet, ale naštěstí to netrvalo dlouho. Z Tomášovského výhledu jsme sešli zpět k řece a po modré značce pokračovali přes Čertovu sihoť (310m) na Kláštorisko. Výstup na Čertovu sihoť nám dal opravdu zabrat, cesta byla poměrně strmá. Na Kláštorisku jsme si sedli na zahrádku a pozorovali nádherný výhled do kraje. Byly vidět i Tatry, nad kterými se stahovala mračna a pršelo. Pak nás čekala už jen cesta dolů do kempu. Vzhledem k tomu, že jsme ráno vycházeli asi o 2 hodiny později, než jsme chtěli, jsme přišli do kempu okolo 19 hodiny a teplá voda už netekla . Večer jsme si opět sedli do osvědčené hospůdky.

V úterý nás čekala cesta domů. Sice jsme zprvu mysleli, že se cestou ještě někde zastavíme, třeba v Rožnově pod Radhoštěm a užijeme si nějaké kultury, ale počasí nám to nedovolilo. V Žilině začalo pršet a s krátkými přestávkami pršelo skoro celou cestu.

A teď nějaká čísla:

• čas jízdy 7:00 (z Prahy)
• celkový čas 7:47
• průměrná rychlost pohybu 87.5km/h
• průměrná rychlost celkem 78,5km/h
• vzdálenost 628km
• spotřeba 4,8l/100km